Po dvou týdnech naplněných cestováním, poznáváním, setkáváním i domácím odpočinkem jsem opět v Dijonu. Je to už dlouho, co jsem se neozval a tak se tuto mojí blogařskou „neschopnost“a umlčenost pokusím odstranit a odstartovat trochu živější aktualizaci jako se to daří Terce, kterou tímto s radostí zdravím do USA.
Na vyprávění toho je hodně. Začnu prázdninami, ale nejpozději zítra představím povedený Český den, který se odehrál poslední pátek. Dostalo se mu i více jak dvou minutové reportáže v regionálním zpravodajství televizní stanice France 3.
Prázdniny začaly v pátek 4. dubna. Většina Karnoťáků odjela toho dne večer Eurolinkama domů. Karolína z Chrášťan u Bechyně a já jsme však druhý den ráno vyrazili na dvoudenní putovní cestu z Dijonu přes Montbéliard, Belfort, Mulhouse, Basilej (sobota), Schaffhausen s Rýnským vodopádem, Kostnici s plavbou po Bodamském jezeře a Mnichov do Prahy (neděle). Jen Mnichov jsme z jmenovaných míst nenavštívili. Do všech ostatních měst jsme alespoň nakoukli. Cesta to byla velezajímavá i přes nepříliš příznivé počasí – obzvláště druhý den občas pršelo (i když z mého optimistického pohledu to tak špatné není J ). Každé ze jmenovaných měst má něco do sebe, pro mě osobně byla nejzajímavější Basilej, Kostnice a Rýnský vodopád v nejsevernějším švýcarském kantonu. Už se těším na příští cestu, mnoho jsme toho nestihli (ani proslulé automobilové muzeu v Mulhouse nebo Husův dům v Kostnici), bylo jen velmi zajímavé poznání měst jako procházející cestovatel.
Celou velmi zajímavou cestu (průjezd Alpami, Českým lesem, plavba po Bodamském jezeře, jízda „německým pendolínem“) jsme, jak už je při takovýchto výletech Karnoťáků tradicí, absolvovali vlakem a po
V Praze jsme však jen přespali a druhé den ráno (v pondělí) jsme vyrazili ke Káje domů, do jižních Čech do Chrášťan, nejsevernější obce českobudějovického okresu. Cestou jsme v Táboře nabrali Lenku. Za tři dny strávené v tamním kraji jsme prošli pro mě mnoho neznámého. Vystoupili jsme na posvátnou husitskou jihočeskou horu Tábor, podívali se do Písku i do Bechyně, kde jsme si zahráli bowling. Ve středu ráno jsem si při odjezdu vyzkoušel, co znamená dojíždět každý den do
Cestou do Prahy jsem se ještě zastavil v Milevsku a poznal tamní klášter s příkladnou románskou architekturou. Posledním městem, které jsem během tohoto pětideňáku navštívil byl Tábor.
Následujících 8 dní jsem strávil v Praze (z toho jeden o víkendu u babičky na Mladoboleslavsku na zahradě, jako loni jsme mimo jiné sázeli brambory.) V Praze jsem stihl vidět jak celou rodinu, včetně babičky vinohradské, mojí oblíbenou třídu na AG i oblíbenou školu v Mikulandské ulici. Den před odjezdem na Slovensko jsem také shlédl (doufám, že se „s“ – nebo ne?) poslední finálový zápas české hokejové extraligy Slavia – Karlovy Vary v O2 aréně (bývalá Sazka aréna).
Ve čtvrtek 17. dubna večer jsem vyrazil na tři dny s rodiči na Slovensko, do kraje jedinečné přírody, na rozhraní tří ze 9 slovenských národních parků. K rodině taťkovýho studenta do vesničky Šumiac na jižním úpatí Královy holi – na východním cípu Nízkých Tater (Tatier). Tři dny jsme pobyli ve slovenském horském hospodářství. Měli jsme čerstvé kravské mléko, sýr i máslo. Jedinečnou domácí slaninu. Byl to zajímavý zážitek a pohled do tamní domácnosti starších lidí, kteří (jen babička, děda se nemůže téměř hýbat) dojí krávy, starají se o prase i kozy, mají dva psy a slepice s jedním kohoutem...
Při sestupu z Královy holi (1946m) - NAPANT (Národný park Nízké Tatry)
Ve Slovenském ráji (též národní park)
Během propršené soboty jsme si prohlídli výstavu slovenské národní galerie ve Zvolenu, centrum Banské Bystrice i s památníkem SNP (Slovenské národné povstanie - s velmi kvalitní výstavou popisující SNP v evropském kontextu doby). Konečně jsem poznal nějaká slovenská města, dosud to byl pouze Liptovský Mikuláš a podtatranský celek obcí shrnutý pod názvem město „Vysoké Tatry“. V noci na pondělí jsme se vrátili typickým nočním česko-slovenským lehátkovým rychlíkem do Prahy, odkuď jsem hned odpoledne odjel do Dijonu.
Prázdniny to byli jedinečné (říkám to téměř u všech, ale je tomu opravdu tak). Na Slovensko se budu stále rád vracet a poznávat další pěkné kouty jedinečné koncentrace přírodních krás ve středu Evropy (devět národních parků na necelých 50 000 km2 něco znamená...). Máte-li rádi přírodu a cestování po nedalekých zemích, tak Slovensko je jen výzvou a jedinečnou možností s jednou z nejpustších částí střední Evropy (bukové lesy na slovensko-ukrajinském pomezí zapsané do seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO, jejich část je prohlášena za NP Poloniny).
Věřim, že jsem vás tímto románem neodlákal! Kratší to nešlo... Stihl jsem toho tolik a to jsem ještě nemluvil o přípravě na oral blanc (ústní část maturity z francouzštiny nanečisto) atd atd atd...
Krásný večer a slunečnou neděli
Z Dijonu
Zdaví
Michal
0 Comments:
Post a Comment
<< Home