Prázdniny...

Po dvou týdnech naplněných cestováním, poznáváním, setkáváním i domácím odpočinkem jsem opět v Dijonu. Je to už dlouho, co jsem se neozval a tak se tuto mojí blogařskou „neschopnost“a umlčenost pokusím odstranit a odstartovat trochu živější aktualizaci jako se to daří Terce, kterou tímto s radostí zdravím do USA.

Na vyprávění toho je hodně. Začnu prázdninami, ale nejpozději zítra představím povedený Český den, který se odehrál poslední pátek. Dostalo se mu i více jak dvou minutové reportáže v regionálním zpravodajství televizní stanice France 3.

Prázdniny začaly v pátek 4. dubna. Většina Karnoťáků odjela toho dne večer Eurolinkama domů. Karolína z Chrášťan u Bechyně a já jsme však druhý den ráno vyrazili na dvoudenní putovní cestu z Dijonu přes Montbéliard, Belfort, Mulhouse, Basilej (sobota), Schaffhausen s Rýnským vodopádem, Kostnici s plavbou po Bodamském jezeře a Mnichov do Prahy (neděle). Jen Mnichov jsme z jmenovaných míst nenavštívili. Do všech ostatních měst jsme alespoň nakoukli. Cesta to byla velezajímavá i přes nepříliš příznivé počasí – obzvláště druhý den občas pršelo (i když z mého optimistického pohledu to tak špatné není J ). Každé ze jmenovaných měst má něco do sebe, pro mě osobně byla nejzajímavější Basilej, Kostnice a Rýnský vodopád v nejsevernějším švýcarském kantonu. Už se těším na příští cestu, mnoho jsme toho nestihli (ani proslulé automobilové muzeu v Mulhouse nebo Husův dům v Kostnici), bylo jen velmi zajímavé poznání měst jako procházející cestovatel.

Zámek v Montbéliardu

Radnice v Basileji

Rýnský vodopád

Husův dům

Husův kámen, Kája a já

Celou velmi zajímavou cestu (průjezd Alpami, Českým lesem, plavba po Bodamském jezeře, jízda „německým pendolínem“) jsme, jak už je při takovýchto výletech Karnoťáků tradicí, absolvovali vlakem a po 1093 km jsme dorazili do Prahy mnichovským rychlíkem Franzem Kafkou.

Mnichov - Praha, relativně dlouhá, ale pohodlná cesta

V Praze jsme však jen přespali a druhé den ráno (v pondělí) jsme vyrazili ke Káje domů, do jižních Čech do Chrášťan, nejsevernější obce českobudějovického okresu. Cestou jsme v Táboře nabrali Lenku. Za tři dny strávené v tamním kraji jsme prošli pro mě mnoho neznámého. Vystoupili jsme na posvátnou husitskou jihočeskou horu Tábor, podívali se do Písku i do Bechyně, kde jsme si zahráli bowling. Ve středu ráno jsem si při odjezdu vyzkoušel, co znamená dojíždět každý den do 20 km vzdáleného Písku na belgické gymnázium, aneb vstát před pátou, v půl šesté vyrazit, pak čekat 45 min v Týně nad Vltavou na autobus, kterým následně jet další tři čtvrtě hodinku do Písku... To jezdila Kája a těď to jezdí každý den její brácha Martin. Gratuluji jim k takovým to výkonům. Já jsem to měl do školy maximálně 8 minut pěšky.

Nejstarší kamenný most v Čechách, Písek

Cestou do Prahy jsem se ještě zastavil v Milevsku a poznal tamní klášter s příkladnou románskou architekturou. Posledním městem, které jsem během tohoto pětideňáku navštívil byl Tábor.

Milevský klášter

Následujících 8 dní jsem strávil v Praze (z toho jeden o víkendu u babičky na Mladoboleslavsku na zahradě, jako loni jsme mimo jiné sázeli brambory.) V Praze jsem stihl vidět jak celou rodinu, včetně babičky vinohradské, mojí oblíbenou třídu na AG i oblíbenou školu v Mikulandské ulici. Den před odjezdem na Slovensko jsem také shlédl (doufám, že se „s“ – nebo ne?) poslední finálový zápas české hokejové extraligy Slavia – Karlovy Vary v O₂ aréně (bývalá Sazka aréna).

Ve čtvrtek 17. dubna večer jsem vyrazil na tři dny s rodiči na Slovensko, do kraje jedinečné přírody, na rozhraní tří ze 9 slovenských národních parků. K rodině taťkovýho studenta do vesničky Šumiac na jižním úpatí Královy holi – na východním cípu Nízkých Tater (Tatier). Tři dny jsme pobyli ve slovenském horském hospodářství. Měli jsme čerstvé kravské mléko, sýr i máslo. Jedinečnou domácí slaninu. Byl to zajímavý zážitek a pohled do tamní domácnosti starších lidí, kteří (jen babička, děda se nemůže téměř hýbat) dojí krávy, starají se o prase i kozy, mají dva psy a slepice s jedním kohoutem...

Šumiac, konfrontace staré lidové venkovské dřevěné architektury a domů posledního století

Babička dojí krávy...

Při sestupu z Královy holi (1946m) - NAPANT (Národný park Nízké Tatry)

Ve Slovenském ráji (též národní park)

Během propršené soboty jsme si prohlídli výstavu slovenské národní galerie ve Zvolenu, centrum Banské Bystrice i s památníkem SNP (Slovenské národné povstanie - s velmi kvalitní výstavou popisující SNP v evropském kontextu doby). Konečně jsem poznal nějaká slovenská města, dosud to byl pouze Liptovský Mikuláš a podtatranský celek obcí shrnutý pod názvem město „Vysoké Tatry“. V noci na pondělí jsme se vrátili typickým nočním česko-slovenským lehátkovým rychlíkem do Prahy, odkuď jsem hned odpoledne odjel do Dijonu.

Banskobystrické náměstí SNP

Jeden tank z armádního arsenalu stojícího před památníkem

Památník SNP - puklý klobouk

Prázdniny to byli jedinečné (říkám to téměř u všech, ale je tomu opravdu tak). Na Slovensko se budu stále rád vracet a poznávat další pěkné kouty jedinečné koncentrace přírodních krás ve středu Evropy (devět národních parků na necelých 50 000 km² něco znamená...). Máte-li rádi přírodu a cestování po nedalekých zemích, tak Slovensko je jen výzvou a jedinečnou možností s jednou z nejpustších částí střední Evropy (bukové lesy na slovensko-ukrajinském pomezí zapsané do seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO, jejich část je prohlášena za NP Poloniny).

Věřim, že jsem vás tímto románem neodlákal! Kratší to nešlo... Stihl jsem toho tolik a to jsem ještě nemluvil o přípravě na oral blanc (ústní část maturity z francouzštiny nanečisto) atd atd atd...

Krásný večer a slunečnou neděli
Z Dijonu
Zdaví
Michal